Jo, kalafunují se žíněné šmytce, aby neklouzaly po strunách. Taky se kdysi kalafunou potíraly převody s plochými řemeny proti prokluzu. Taky se kalafuna přidávala a přidává do svíček, do purpury a voňavých čmoudítek, do gumových směsí. Já si občas kalafunou mažu podrážky u bagančat, když lezu na klouzavou střechu (ale pak tam na věky věkův zůstávají smolné tlápoty).

Ještě k hrotům, želízkům a očkům:
Na všech druzích páječek se používají dvojího druhu.
Kladívkové klempířské páječky, želízkové páječky na hrubší práce a klasická očka trafopáječek jsou z elektrovodné mědi. To znamená, že se s roztavenou měkkou pájkou snadno spojují, pájka je na nich rozlitá a v místě styku rozpouští měď. Ta tudíž pomalu ubývá. Na kladívkách to tolik vidět není, menší želízka se časem nahrazují novými a drátové očko trafopáječky se po poměrně krátkém čase viditelně ztenčí a následně přepálí. Aby roztavená pájka k želízku nebo očku dobře lnula, je potřeba ho udržovat v čistotě, občas přidat trochu tavidla, za horka otírat suchým hadříkem a občas případně osmirkovat. Jakmile je na očku vidět úbytek materiálu, zahodit a nahradit novým. Není problém si jich nadělat hromadu z obyčejného instalačního drátu 1,5mm2.
Na měděný materiál není problém nabrat větší množství roztavené pájky a přenést ji na pájený spoj. U trafopáječky ale hrozí, že člověk ze setrvačnosti drží spínač zapnutý a pájka se přehřeje - pak krystalizuje a místo pěkného spoje udělá škvarek. Krom toho se tak zbytečně rozpouští očko. Ostatní páječky mají termostat nebo jen vhodně zvolený příkon a želízka tak mají správnou teplotu trvale.
Hrot mikropáječky nebo "věčné" pájecí smyčky pro trafopájku je naproti tomu potažený vrstvou železa. Ta se v roztavené pájce nerozpouští a pájka k ní podstatně hůř přilne. Takový hrot se musí při práci neustále otírat o vlhkou houbičku nebo o kovovou drátěnku. Na železný hrot se pájka nikdy nenabírá. Hrotem se pouze ohřívá spojovaný materiál a mezi hrot a materiál se přistrkává trubičková pájka tak, aby se rozlila jen po spoji. Poželezněný hrot se nesmí smirkovat (nejvýš velopatrně smirkem minimálně zrnitosti 500, ale radši vůbec ne).

Pájecí stanici mám ultraobyč, z Lidlu. Ale drží se docela dobře. Trafopájku jsem si kdysi kupoval za peníze k vánocům, spolu se stavebnicí přijímače Junosť, nebo Maksimka, nevím, bylo mi asi třináct. Trafopájku mám dosud. Ještě chci vědět - pokud použiji kapalinu na plošné spoje, bezoplachovou, nebude jejím vlivem měď ve vodiči degradovat?
Protože to co se mi stalo, to muselo nějak vyvzlínat, po těch drátkách...

Tak jsem se dneska stavil dole ve městě pro kalafunu, opravdu, plechová mistička - 42 kaček, parchanti. Už mi bylo blbý říct, ať si ji nechají.

Jako že je to moc nebo co?

Pokud jsi to kupoval v normální elektře, tak tam to za desetikorunu jako u Flajzara nebude. Ale zase jsi ušetřil kilo za poštovný.

Dole v železářství, kde mají taky všechno stojí dvanáct kaček, ale to už mne nesejří.
Někde jsem včera četl, že se vlastně dá použít i jako ochranný lak na DPS, když se rozředí v lihu.
Nikdy jsem s kalafunou nedělal, mám tu nějakou pastu.
Takže když ji rozředím, dá se užít i jako ta pasta?
No, už to tu víc rozebírat nebudu, všechno jsem vypájel. Ta kapalina pro tenké vodiče nijak naštěstí nepoznamenala postříbřené dráty, které mám natahané k výškám, měnil jsem jenom měděné, no, vlastně zkracoval, ještě to vyšlo.
Mám to pro podruhý.

Tak sem to našel! prej si mám přečíst návod tam píšou, ale žádnej nemám : D

fullres: http://task-ava.rajce.idnes.cz/nastenka#DSCF0275.jpg

Granulovaná měkká Sn-Pb pájka, hlavně na pájení želízkem. Na elektroniku to je k ničemu. Ale dá se to rozehřát v mističce a cínovat v tom konce vodičů. Dají se na to koupit i cínovací lázně s nastavitelnou teplotou. Jen si myslím, že v tomhle bude příliš mnoho tavidla.

Aha, tak děkuju za info. asi si to někde vystavím : D