|
On tam těch "nepřesností" má drobátko víc. Mě přijde že je to takový samouk který si přečetl nějaké půlstoletí staré knihy ale nezkoumá problematiku podrobně a nesleduje současné trendy. Do toho pak ještě zamíchá své domněnky a mylné názory a ve výsledku je z toho slepenec, který sice má jakési zdravé jádro, to je však obalené do hrudky hnoje. Člověk který tomu rozumí to dokáže korigovat ale ten takové věci číst nepotřebuje a v hlavě laika tím způsobí akorát bordel. Domnívám se že to myslí dobře (ale možná se pletu a jen nějaký lojza tlačí na pilu) ale měl by být více opatrný na své výstupy. Pár příkladů:
Mystifikace - Staré zesilovače hrají nejlépe
Dle názorů servisních techniků jsou současné zesilovače vyráběny většinou z limitně sestavených součástek tak, aby vyhověly normativním měřením, téměř bez jakékoliv výkonové rezervy. Výhodou je, že používané zesilovací obvody mají ve své konstrukci různé ochranné prvky, a tak při běžném užívání k poškození nedochází. Limitní zatížení způsobuje, že zdroje zesilovačů se zahřejí a výkonové chladiče jsou jako přídavná topidla. Přesto je poruchovost celkem malá.
Starší zesilovače (nad 15 let) byly řešeny obvykle velkoryseji. Mohutné transformátory, robustní konstrukce, součástky s výkonovou rezervou, ale vyrovnaná kmitočtová charakteristika byla obvykle problémem. Jednotlivé zesilovače se zřetelně lišily všelijak zabarveným zvukem, což u moderních zesilovačů takový rozdíl není. Starší zesilovače bývaly vybaveny korekcemi na koncích zvukového spektra se zdvihem až 24 dB. V současné produkci se korekce nacházejí již méně a jsou s mírnějším zdvihem, obvykle kolem 6 dB. Užívají se elektronické ekvalizační křivky. Starší zesilovače bývaly často stavěny na zátěž 8 ?, protože nižší zátěž destabilizovala koncové stupně. Od tohoto faktu se opět odvíjí další legenda, že osmiohmové reproduktory hrají lépe. Opak je pravdou, teoreticky by hrály nejlépe reproduktory s nulovou impedancí, ale to je a asi bude technicky neřešitelné. Starší zesilovače, zvláště od renomovaných značek mají své kouzlo, ale obzvláště ve značkové kategorii je nemá smysl srovnávat s moderní produkcí.
Takže vysoké frekvence v konečném zvuku obvykle bývají slyšet, ale jsou přenášeny membránou nepřímo (neodpovídají kmitům cívky), což znamená že vyzařovaný zvuk bývá fázově posunutý, je to vlastně parazitní vyzařování a u běžného reproduktoru to považujeme za zkreslení.
Reproduktorová výhybka vždy na reproduktory nějak působí, ale to jde dokonce využít ke zlepšení zvuku. Na dělícím kmitočtu dochází vždy k určité poruše, ale ta je jenom v úzké oblasti a náš sluch to není schopen identifikovat.
Elektrolyty:
Jejich nabíjení je vlastně chemická reakce, která probíhá v jakémsi čase limitovanou rychlostí, a to se negativně projeví zejména při vysokých frekvencích.
Když se konečně dostanu dovnitř soustavy, klidně odpojím výhybku (pokud existuje) a součástky a reproduktory proměřím. Již tento krok může poskytnout první překvapení. Rekordman je kondenzátor, který přes výrobcem udanou hodnotu 4 mF měl 18 mF a je pochopitelné, že výškový reproduktor takovýto nápor nepřežil (no, mohl to taky schytat zesilovač).
Naměřené hodnoty z výhybky zadám do výpočetního programu a poměrně rychle zjistím jak vývojáři uvažovali a zde se obvykle velké problémy neobjeví.
Postup při sestavování nové výhybky:
Při sestavování nové výhybky vycházím z proměřených součástek a fyzikálních charakteristik reproduktorů. Dle vypočítaných hodnot nejprve sestavím simulovanou výhybku (mimo ozvučnici). Tady mně musí trošku pomoci výpočetní program, protože zejména kondenzátory mají určité neměnné hodnoty a tomu je nutné výpočet přizpůsobit. Hodnoty cívek jdou měnit prakticky neomezeně. Po simulovaném sestavení výhybky ji propojím s reproduktory a spustím rozehrávací program. Obvykle již po několika hodinách je možné posoudit návrh z hlediska poslechu. Nejčastěji se projeví rozdílné citlivosti reproduktorů a potom případné nedostatky ve frekvenčních charakteristikách. Pokud sám navrhuji měniče, tak usiluji o to, aby po sestavení nebylo nutné snižovat citlivost reproduktorů a aby se propojením eliminovaly nedostatky v charakteristikách. Finálně se to projeví velmi příjemným poslechem. Když zjistím, že simulace je úspěšná a poslech vyhovující, tak dle simulace sestavím ekvivalentní výhybku, která bude umístěna uvnitř soustavy. Po složení soustavy je opět zahájeno rozehrávání a je nutné sledovat soustavu poměrně dlouhou dobu (alespoň týden hraní). Vlastnosti soustavy se vždy nějak s časem mění a to obvykle k lepšímu. Kouzlit jde také s materiálem na zatlumením ozvučnice. Jedná se o dost podceňovaný problém. V případě, že se zjistí odchylky v kmitočtové charakteristice, je např. možné změnit dělící kmitočty, aby se eliminovaly kladné či záporné odchylky v kmitočtové charakteristice, nebo použít jiné vhodnější měniče. Pozitivní zkušenost při rekonstrukcích je, že výrobci obvykle osazují soustavy měniči, které se k sobě celkem dobře hodí a není nutné provádět zásadní změny nebo úpravy.
Pokud výrobce u soustav neinstaloval basreflexový nátrubek je sporné, zda by se měl instalovat při opravě nebo rekonstrukci. Existuje řada postupů, jak zlepšit zvuk nízkých kmitočtů i u uzavřené ozvučnice. Umístění nátrubku by teoreticky bylo možné, kdyby k basovému měniči byly k dispozici potřebné fyzikální charakteristiky.
Dobře naladěný basreflex navodí příjemný poslech nízkých kmitočtů, za cenu jistého malého zkreslení, které vyvolá vlastně pocit kvalitního prostorového poslechu na nízkých kmitočtech.
Zjednodušeně řečeno, u nových soustav nad 5 tisíc korun se nenachází špatné soustavy, liší se jenom mírně v zabarvení některých částí zvukového spektra a nad deset tisíc již kupujete značky, které se vzájemně liší jen v nepatrných detailech a závady při poslechu by být neměly.
Výkon reproduktoru roste především s plochou membrány. Výkon je možné zvyšovat také intenzitou magnetického obvodu, ve kterém je umístěna cívka. Ale to je nákladnější postup. Protože je nutné zvětšit velikost magnetu, zužuje se mezera v magnetickém obvodu rovněž, a tím rostou mechanické nároky na měnič, což je dražší postup než zvětšení membrány. Velké membrány vyžadují větší ozvučnici, a tak je tu potřeba najít určitý kompromis. Pro běžný domácí poslech postačí basový reproduktor s průměrem membrány do osmi palců.
Dříve se doporučovalo odzkoušet polaritu basových reproduktorů pomocí 1,5 V baterie: v případě, že připojíme plus baterie k plus na terminálu u ozvučnice by se měla membrána basového reproduktoru vychýlit dopředu. Nyní jsou dodávány různé testovací programy např. Dexon je dodával na trh na CD. Dotýkání se membrán rukou nebo čímkoliv jiným se nedoporučuje. U kvalitních měničů je mezera mezi štěrbinou v magnetickém obvodu a cívkou velká jen setiny milimetrů a mohlo by dojít k vychýlení a poškození vzájemným kontaktem.
Moderní měniče jsou stavěny na trvalý provoz a čím déle hrají, tím hrají lépe.
Dokonce u některých značek bych doporučoval opakované rozehrávání programem (bílé, růžové šumy a různé dunění a šramocení), protože po nějakém čase některé měniče „vadnou“ a potřebují prostě rozcvičit. Nebo si doma udělat občas hlasitou disko-(roko nebo tak)-téku.
S nehranými reproduktory je nutné zacházet šetrně. V komerčně vyráběných soustavách jsou vždy reproduktory, které ještě nehrály nebo jenom málo. Zpočátku hrajte jen na střední hlasitost (cca 20 hod) nebo jej zatěžujte jen krátce. Nerozehraný měnič se chová jako přetížený motor.
|
o rezonujícím nábytku a oknech ani nemluvím 
ala china
