První počítač jsem měl jako sedmiletej - byl to Commodore 64. Krom nějakýho jednoduchýho programování v basicu a hraní her nic moc ani dělat nešlo. No naučil jsem se ještě nastavovat univerzální hlavu na kazetovém magnetofonu.

Hrával jsem poměrně často, ale s mírou. Byly to jednoduché hry, které ani nešlo pařit týden v kuse.
V osmý třídě na základce mi naši koupili první skutečný počítač - Pentium 200MMX, 32MB RAM, 1GB HDD, CMI8330 audio na MB, S3 VirgeDX 2MB, 24x CD ROM. Tehdy u mě začala skutečná doba hraní her. Mastil se Duke Nukem 3D, Need For Speed, Diablo, Heroes Of Might and Magic... - počítač byl samozřejmě zakoupen za účelem, že na elektrotechnické průmce budu počítač potřebovat kvůli předmětu "výpočetní technika". No T602, Pascal apod. jsem ani neměl nainstalovaný. Bohudík, že mně zajímala alespoň elektrotechnika obecně, tak jsem se naučil alespoň si počítač složit, nainstalovat a vyladit systém W95 (třeba málokdo věděl, že W95 nepotřebuje autoexec.bat a config.sys, který jej při startu poue brzdil). Taky jsem se krom hraní her vrtal v magnetofonech, stavěl zesilovače a repráky. Učivu do školy jsem se věnoval málokdy a učil se jen tolik, abych nějak prolezl.

Ono na to nebyl ani čas, protože bylo potřeba mastit hry a skládat zesilovače.
No po maturitě mne nějak hry omrzely. Občas jsem si sice pořád ještě zahrál Heroes 3. Úplný konec nastal po dohraní hry Return To Castle Wolfenstein. To byla taková definitivní tečka za mou hráčskou kariérou a současně nastoupil odpor k PC jako takovým. V současnosti to beru už jen jako nutné zlo. Zůstaly mi bedny, zesilovače, magneťáky a klasická auta.
Mnoho lidí prostě to hraní pustí stejně, jako ho to chytlo, někoho to nepustí nikdy. A myslím, že zákazy na tom nic nezmění. Dokonce zastávám názor, že zakázané ovoce chutná nejvíc. Mně naši třeba nikdy nějak výrazně neodepírali a ani nezakazovali alkohol - a žádný alkoholik se ze mně nestal. Když si otevřu sedmičku vína, piju jí 3 nebo i 4 dny. Do hospody takřka nechodím...